Chybějící kus

Název díla: Chybějící kus
Fandom: HP
Pokračování: Ano (v dospělosti)
Autor: Helen
Beta: Není
Páry: HP/HG
Varování: 18+, hetero, AU, romantika

Poznámky: Děj je pozměněný. Jsou to dny, týdny, kdy Harry a Hermiona jsou sami. Nevěřím, že by vše proběhlo tak v klidu, jak bylo v knize popsané. Rozvedla jsem jejich vztah, vynechala jsem návštěvu Godrigova dolu (Pro tuto povídku s tímhle tématem mi to nepřišlo důležité) a něco málo přidala, nejsou to čistě emoce a tak.

***

Byla to ta noc, kdy Ron odešel. Harry nemohl usnout. V žaludku ho tížila všechna slova, co Ron řekl. Bolelo to, jeho nejlepší přítel prostě odešel. Nezůstal s ním a přitom ho tak moc potřeboval. To on jeho a Hermionu držel na nohou. Dokázal vtipkovat i v téhle chladné době.
Jak to teď vše bude? A co Hermiona? Záleželo jí na Ronovi stejně jako jemu. Třeba se vrátí, každý si potřebuje pročistit hlavu.
Noc se vlekla, ani nevěděl, kdy usnul, ale asi to nebylo moc brzy.
Hlava ho bolela, připadal si jako jeden velký střep a ten se stále tříští a tříští. Neskutečná bolest. Podíval se na Mionu. Měla rudé oči, nevrátil se. Všimla si ho, ale jen mrkla a polkla. Vypadá tak smutně? Plakala by takhle i pro mě? Na stole ležel už čaj. Harry byl rád, že na něj nezapomněla. Hned jak vstal, zmizela v provizorní koupelničce. Byla tam dlouho, až se bál jestli je v pořádku. Zbytek dne beze slova a pomalu balili. Potom se přemístili. A vše začalo nanovo. Postavili, vybalili, Hermiona provedla všechna ochranná kouzla a pak seděla venku. Asi to znamenalo, že má hlídku, i když večer měl přijít až za pár hodin. Šel dovnitř, lehl si na postel.

Tváří se jako by se nic nestalo, že odešel. Nic nedělá a nic neřekne. Ne, já se přemáhat nebudu. Mám ho ráda, stejně jako Rona, ale teď nevím na koho se zlobit víc. Zatracený kluci!

Seděla na velkém kameni. Byla jí zima a měla hlad. Měla chuť si vykouzlit své malé dravce a nejlépe je na někoho poslat. Nejlépe na oba její nejlepší kamarády. Tolik jí chybí Ron. Ale ten tu teď není a ty musíš být oporou Harryho. Potřebuje tě! Šla dovnitř, viděla ho, ležel na posteli, vypadal zamyšleně. Udělala sobě i jemu další čaj. Sedli si naproti sobě. Mlčeli. Občas se na sebe podívali a pokusili o úsměv. Hermiona ho po pár minutách chytla za ruku. Víc nepotřebovali.
„Vezmu si teď medailon.“ Harry se bál, nechtěl ji ublížit, raději mluvil jasně a klidně. Později si vzal Harry hlídku a Hermiona šla spát, byla už moc dlouho na nohách. Je tu takové ticho. Znělo jí v hlavě. Chci aby tu byl se mnou, s námi.

Harry se ráno probudil asi trochu déle. Čaj byl studený a Hermionu ani neslyšel. Převlékl se do teplého a vyšel za ní ven. Seděla na samém místě jako včera a na kolenou Příběhy Bardla Beedla. Třásla se.

„Dobré ráno Miono,“ řekl odhodlaně.

„Dobré, Harry.“ Nepatrně se jí zvlnily rty. V Harrym to vyvolalo hřejiví pocit. Jeho srdce jako by trošku začalo tát. I ten malý úsměv ho povzbudil, protože patřil jen jemu. Jenom jemu!
„Je ti zima, pošlu na tebe zahřívací kouzlo.“ Musel jí oplatit to gesto!

„Ne Harry,“ rychle zavřela knihu a rukou naznačila ať hůlku nevytahuje „říkala jsem ti, že smíme používat kouzla jen minimálně. Je to důležité! Kvůli naší magické stopě.“
Harry si pamatoval, co přesně mu Hermiona říkala. Maximálně na občerstvení a hygienu a samozřejmě ochranná kouzla. Když vám to někdo pořád říká, tak vám to v té hlavě prostě zůstane.
„Dobře, ale vždyť ty se celá klepeš.“
„Hele už to ani necítím a teď když si tady probereme pár věcí.“ Vždy byla tak energická? Byla, ale jak to může zvládat i teď? A dokonce i s tím zatraceným viteálem.
„Fájn, ale pak si ohřeješ můj čaj.“ Kývla a zpod Příběhů Bardla Beedla vytáhla blok a na něm něco napsaného.
„Napadlo mě, kde by mohl být ten meč, …“ Harry se posadil vedle ní a pozorně ji naslouchal.
Zbytek dopoledne zůstali uvnitř u čaje a probírali, kde by mohl být. Hermiona byla spokojená. Konečně spolu mluvili. Ten den ticha jí přišel příliš nekonečný. Byla uvolněná a celkem i šťastná. Snažila se nemyslet na Rona, ale myslet na Harryho. Teď bylo nejdůležitější, aby tu byla pro něj. Sám by to nezvládl. Bez ní by to určitě nezvládl, myslela si to, ale jistá si úplně nebyla.
Příští den uvařila rychlou polévku ze supermaketu. Nebyla špatná. Hermiona přeci jen věděla, co z mudlovského světa je dobré. Občas na to Harry zapomínal.

Hermionu docela pobavilo, s jakou rychlostí snědl polévku. Byla ráda, že o ni měl starost včera. Aspoň někdo má. Ušklíbla se. Merline, nesmím na něj pořád myslet. Je to jen Ronald. Ron. Červeno-vlasatý a stále se usmívající Ron. Ron, který jí rozesměje i želatinovými žížaly v nose. Bláznivý Ron. Ne, ne, ne! On tu teď není. Vykašlal se na ní. Vykašlal se na Harryho. Proč si to Rone udělal, myslíš, že pro mě je to lehké? Není! Ale Harry nás potřebuje.
Podívala se na něj a sevřela pevně medailon, tak jako by za vše mohl. Harry se díval smutně do prázdného talíře. Skromný Harry. Ale i ona sama měla ještě hlad. Musí šetřit. Vzala mu jeho ruku do svých. Nejsi sám. Budu s tebou stát až dokonce!

Drží ho za ruku. Zase. Proč to dělá? Už se nezlobí? Vždyť se usmívá, asi vážně chce, abych se rozpustil. Tak vlídně. Odpustila mi! Ano, odpustila! Má milá Miono tolik se omlouvám. Nechci aby se ti někdy něco stalo. Nikdy bych si to neodpustil. Stále jsi se mnou. Merline, děkuji! Mám tě rád!

„Děkuju!“ Vydal ze sebe skřehotavě.
„Jseš můj přítel, teď už asi jediný, musím si tě chránit,“ mrkla na něj trochu šibalsky. Harry vstal, nepouštěl se jejích rukou, obešel stůl a teprve potom jí pustil. Objal jí. Tohle oba potřebovali, trochu upřímnosti. Ale asi ne na moc dlouho. Hermiona Harryho polechtala. Chvíli se takhle škádlili a smáli se. Byli spokojení, ale bylo to jiné, bez Rona. Takové nevyplněné a napjaté na jednu stranu. A bylo to cítit, i když to ani jeden z nich nevyslovil.
V tomhle tempu plynuli i další dny a zima začala být neodbytná a čím dál více se prokousávala do každé části jejich těl.

***

+sen+

Hermiona stála u velkého jezera. Vypadalo jako to bradavické, ale nebyla si jistá. Podívala se na hladinu. Byla klidná. Šla dál podél stromů, které jen mlčeli, ale vypadaly jako by se před ní trochu skláněli. Když nad tím tak přemýšlela ... ty stromy poznávala, druh Ebenu. Stejně jako u její hůlky! Svatý eben!
Ihned si vzpomněla na vše, co se dočetla o tomhle úžasném stromu. Je velmi vzácný a v mudlovském životě je to hlavně tropický strom. Vlastně … nikdy si nevšimla, že by v Bradavicích byly.
„Eben – i když tento strom vypadá celkem i křehce, je to jeden z nejenergetičtějších stromů vůbec. Nejenže je velmi pevný, ale dřevo z ebenu je elegantně, tmavě krásné. I pro tyto hodnoty je velmi drahé. Hodí se pouze pro kouzelníky, kteří skvěle znají svou magii, dokážou ji zvládnout – pro vyrovnané a silné kouzelníky. “

Pěkná náhoda. Nebo ne?
Slunce už jasně zářilo a paprsky, které procházeli skrz listy stromů vytvářely nádherný světelný efekt. Tráva u jejích nohou se třpytila stejně jako nějaké drahé drahokamy.
Šla dál. Zaslechla šplouchnuti ve vodě. Něco se pohnulo. Vytáhla hůlku a šla dál.

Najednou to uviděla. U jezera stál muž v černém s bílou maskou. Smrtijed! Muž v černém klečel v trávě a něčemu se upřeně věnoval. Hermiona stála dost daleko, aby ji nezpozoroval, ale zároveň neviděla co tam dělá. Udělala pár kroků dopředu. Merline!
Hermiona už to viděla. Muž hladil jednou rukou sněhově bílé štěně, v druhé ruce držel hůlku a něco dělal. Já,- já doufám, že mu neubližuje!Najednou se štěně zakuckalo a zakňučelo. A to co Hermiona viděla bylo více než jen zvláštní. Štěně na smrtijeda upřelo něžný pohled a packu položila na jeho hábit. Smrtijedovi se maska rozplynula a na štěně se upřímně usmál a pohladil ho znovu.
Hermiona si taky všimla, že štěně je celé mokré a hned na to štěně vyskočilo na nohy a oklepalo se a Hermiona už pochopila, co se stalo. To krásné štěně bylo bez ocásku. Místo něj mu tam vyčníval takový chlupatý pahýl ještě trochu od krve.
Topilo se, ztratilo ocásek a smrtijed ho zachránil?Najednou sebou trhla. Vize pomalu ustupovala a nakonec zcela zmizela. Otevřela oči, odhrnula si vlasy z tváře a prudce si sedla.

***

„Harry, jdeš na hlídku?“ Zacloumala jím Hermiona. To, že se střídali už tak dlouho jen ve dvou bylo opravdu vyčerpávající. Harry se oblékl a šel. Zima ho probrala docela rychle.

Díval se na oblohu, tak jasná. Vůbec nevypadala, že se někdo něco zlého děje. Znáte ten pocit, že ať uděláte cokoliv bude to špatně? Znáte tu nevědomost? Máte být jedním z nejlepších kouzelníku světa a teď tu venku za chladu mrznete. A ani jeden kouzelný meč prostě nemůžete najít! Promerlina, ta zoufalost se ani nedala popsat, ale vy nesmíte podlehnout, protože pokud to uděláte, tak už se nevrátíte. Nešlo mu o sebe. On je loutka, nástroj. Dokud tu bude, svět nepodlehne, protože každý potřebuje hrdinu. Hrdina se schovává. Prozatím. Harry se usmál. Jednou to skončí! Šel do stanu. Podíval na Hermionu. Spokojeně spala. Teď než něco vymyslí se musí postarat o ní. Nikdy nepochopil kolik inteligence se může vejít do tak křehké... slečny? Ženy? Takhle asi o Hermioně nikdy nepřemýšlel. Vždy to byla jen Miona. Moc to nechápal. Neodpustil bych si, kdyby se ti něco stalo. Proč to děláš? Vždyť riskuješ svůj život … já tě ochráním moje, moje Miono. Pohladil ji opatrně, tak aby ji nevzbudil, po tváři. Tolik křehká. Vrátil se na hlídku.

Asi nakonec trochu usnul. Vzbudily ho zimní kraby, co lezly z vody a cestou vyklepetávaly asi nějakou píseň. Slunce už vylezlo. Čas na snídani.
Vzbudil Hermionu a přenechal ji koupelnu. Vypadala dobře. I když pořád tak stejně unaveně? Vlastně ji obdivoval za to, kolik toho zvládá. Nasnídali poslední kus chleba a zabalili. Tentokrát se přemístili poblíž Francie, ještě na území Belgie. Krásná příroda. Harry to jednou viděl v jednom mudlovském časopise ještě u tety Petunie. Bylo to něco jako romantické dovolené uprostřed přírody, ale nebyli to daleko od jednoho městečka. A upřímně, tak romantické to taky nebylo.
„Zajdeme pro jídlo?“ Zeptala se Hermiona.
„Sí, madam Grangerová!“ Harry se uklonil a políbil Hermioně vkusně ruku.
„Harry! Ty jsi blbec,“ zasmála se, ale pak neodolala a obejala ho tak pevně, jak to šlo. Harry mám tě ráda. Opravdu moc. Jsem ráda, že tu jsi a že ti mohu být oporou!
„Děkuju, Harry.“ Pohladilo ho po zádech a stále se usmívala od ucha k uchu.

„To já dě-“ Harry strnul. „Herm zlá magie.“ Ta to zřejmě ucítila hned vzápětí. Rychle se přemístili, na místo, kde byli naposled a hned vzápětí na sídliště, kde Hermiona bydlela. Na to do Irska, asi 30 kilometrů od Dublinu. „Harry, jak-“ zakašlala „jak nás našli?“
„Nevím, ale musíme pryč.“ Kývla na souhlas a narovnala se. Chytla ho za ruku a přemístili se.
Nevěděla kolikrát se už přemístili, ale věděla, že nesmí získat Harryho. Byla už unavená, měla strašnou žízeň a docházeli jí nápady. Nikdy tě nedám! „Herm, teď já.“ Harry se přemístil, Hermiona už neřešila, kde jsou. Měla strach, ale za každou cenu ochrání Harryho.
Právě stáli na sídlišti. Uprostřed stály houpačky a kolotoč. Vše se zdálo být v pořádku až na to, že Harry se nepřemístil.
„Bariéry, je pozdě.“ Odpověděl dřív než se stačila Hermiona zeptat, co se děje.
„Ne …“ Stiskla Harryho ruku pevněji. Za nimi se objevily dvě postavy. Harry a Hermiona pomalu ustupovali. Za nimi se ozvalo další lupnutí. Byli obklíčeni.
„Jak nás našli?“ Zašeptala Hermiona a otočila se ke třetímu útočníkovi.
„Netuším.“ Oba měli hůlky vzpřímené a připravené.
„A co teď?“ Kousla se do rtu, napětí narůstalo. Všichni stáli a nehýbali se.
Harry neodpověděl, ale stále ji držel za ruku. Bylo to trochu nepohodlné, ale nehodlal ji jen tak pustit. Musím jí ochránit. Znělo mu stále a dokola v hlavě.

„Nevydáme se a budeme bojovat!“ Hermionina věta proletěla sídlištěm ještě několikrát.
„O tebe nám princezničko přeci nejde.“ Ozvalo se od jednoho z nich škodolibě.
„On nikam taky nepůjde!“ Zakřičela na ně.
„Herm, nech toho.“
„No, když vážený Potter půjde s námi, tak ty můžeš jít a nic se ti nestane. Nic vážného.“
„Nikdy!“ Řekla Hermiona. A to už Harry nečekal, nemusel vidět jejich tváře, aby i zpod těch masek poznal tu zlobu. Byl čas bojovat.
„Mdloby na tebe!“ Vykřikl Harry a jeden ze smrtijedů padl na zem.
„Mdloby na tebe!“ Pokračovala Hermiona. Minula a nad její hlavou proletěla kletba.
„Protego!“ Vykřikla Hermiona a objevil se světelný štít.

Hermiona s Harrym se už dávno pustili, ale teď už Hermiona Harryho ani necítila za sebou. Otočila se, Harry klečel na zemi. Pustila svůj štít a přiskočila k Harrymu.
„Harry, co je?!“
„Jsem ok, braň se!“ Křikl na ní. Hermiona vstala, ale bylo pozdě. Kouzlo ji trefilo a odhodilo metry daleko. Hermiona cítila, jak letí, a dopadá. Spadla na ruku, na bok. Viděla Harryho, jak se snaží ze všech sil k ní dostat a možná i něco křičel. Ale pro Hermionu se svět točil a točil a navíc byl takový rozmazaný.
Co se to děje? Hlava ji dopadla na betonový koberec, padaly vločky, všimla si, a pak ten bílý svět zhasl – a tma je přeci tak svazující.

Harry byl zoufalý. Ona tam jen tak ležela, nehýbala se. Merline, pomoz mi! Musím jí zachránit.

Teď už to bylo jen dva na jednoho, ale Harry se nehodlal vzdát. Pro všechno na světě, a teď hlavně pro ní!
Harry posílal jedno kouzlo za druhým, neúspěšně a mezitím ho protivníkovo škráblo do ramene.
K sakru! Trhl sebou … najednou ho něco trefilo a odhodilo dál, ale nic ho nebolelo až na místo na hrudi. Cítil, jako kdyby ho něco pálilo. Instinktivně si sáhl na to místo. Viteál, byl horký a propaloval mu místo na hrudi.
Smrtijedi byli ve stejném úžasu jako Harry. Začali se přibližovat k Harrymu a ten nezaváhal. Bitva pokračovala. Harry se bránil a posílal jedno kouzlo za druhým, ale stále na něj byli dva. Očima se vrátil k Hermioně. Nenechám ji tam! Ne! Ona mě zachránila už ani nevím kolikrát, ale zachránila. Harry se díval na smrtijedy a byl plný vzteku. Sáhl na viteál na jeho krku. Ignoroval to, že je to horké. Ten rozžhavený kov ho ještě více nabuzoval. Měl pocit, že čím je jeho zlost a beznaděj větší, tím více ten viteál žhne. Jak je tohle možné?

Ale nebyl čas. Nehodlal ztrácet čas přemýšlením. Pevně chytl viteál, zlost se stále navyšovala, Harry se napřáhl a z hůlky vyletělo několik kouzel na všechny strany. A najednou … vše bylo trochu pozastavené, kouzla se trefila do smrtijedů, Harryho hůlka se pod těmito kouzly vymrštila do vzduchu, udělala několik vrutů a s žuchnutím dopadla na zem, bylo slyšet jen křupnutí a malý světelný záblesk a Harry tam stál uprostřed toho všeho zcela sám. Hermiona! Zapomněl na hůlku a rychle se rozběhl k ní. Dýchala. Docela klidně, jako by jen spala. Začal na ní mluvit a opatrně se jí dotýkal, ale nereagovala. Byl zoufalý.
„Neboj se, já tě někam přenesu, vše bude v pořádku. Hlavně dýchej, já se o tebe postarám.“
Stále dokola tyto slova opakoval, jako nějakou mantru. Ano, věděl, že ona ho asi neslyší, ale jeho to uklidňovalo.
Rozběhl se pro hůlku, byla téměř na dva kusy. Harry ji držel v rukou jako svůj malý poklad. Do očí se vkrádali slzy. Né! Zvedl oči k Hermioně. Uložil hůlku do váčku na svém krku a co nejrychleji začal prohrabávat Hermioninu skromnou kabelku. Hledal nějaké lahvičky, cokoliv, co by jí mohlo pomoct. Musí to tam mít, Hermiona by na něco takového nikdy nezapomněla … deka, lampa, sakra to není ono. Harry zpozorněl. Krabička?
Na světlo vytáhl krabičku. Cítil z ní magii. Je to určitě zmenšené. Zamyslel se, sáhl po Hermionině hůlce. „Engorgio.“ Krabice se zvětšila. Otevřel ji a opravdu. Bylo tam několik lektvarů. A přesně jak očekával i s popisky. Harry zavřel oči. „Díky merline a bože, že jste nám ji sem poslali a teď mi pomozte ji tu udržet.“ Otevřel oči. Prohlížel si popisky, jeden lektvar vzal, políbil ho a nalil ho Hermioně do krku. Rozhlédl se. Smrtijedi stále leželi, ale věděl, že každou chvíli by se mohli probrat. Uklidil vše zpátky do kabelky, vzal Hermionu do náručí přenesl se na bezpečnější místo. Byli v lese. Kam teď? Harry přemýšlel. Věděl kam přesně půjdou.

Harry prošel dveřmi. Z kabelky vyndal několik přikrývek a položil na ně Hermionu. Půjčil si její hůlku a zjišťoval Hermioniny životní funkce. Chvíli mu ovšem trvalo než si s hůlkou porozuměl. Nechtěl udělat něco špatně a tak nejprve vyzkoušel několik základních kouzel. Hůlka byla silná, na to, že byla cizí, tak byla opravdu skvělá. Po chvíli už přešel zpět k Hermioně. Vypadalo to, že orgány jsou v pořádku. Zřejmě byla v šoku. Vzpomněl si také, že Hermiona má někde nějaké bylinky na vnější zranění, věděl, že je dávala Ronovi na nohu, když se v lese pořezal a přeci jen něco o bylinkách věděl. Na ruku a na nohu jí dal léčivé bylinky.
Hodiny se vlekly a Hermiona stále spala. Harry ji každou půl hodinu kontroloval a vždy ji dal trochu lektvaru. Bylo už ráno, když Harry vyčerpáním usnul. Jeho poslední myšlenky byly jen o Hermioně. Má krásné vlasy. Je tak chytrá. Doufám, že se brzo vzbudí. Vypadá tak klidně. Ani si nevzpomínám, kdy vypadala tak vyrovnaně. Hm … má krásné vlasy … moc krásné.

***

Leželi nehnutě na podlaze. Pod sebou kupu přikrývek. Hermiona otevřela oči. Merline my to dokázali. Proletělo jí hlavou. Vedle ní ležel trochu potlučený Harry.
On mě zachránil. Nenechal mě tam. Mohla jsem zemřít. Jen tak. Stačilo by klidně pár vteřin a opravdu bych tu nebyla? Nikdy jsem nepřemýšlela o tom … no o smrti. Ten pocit, že teď vás nic nezachrání byl tak chladný, je taková i smrt? A jak to udělal? Nic si nepamatuji. Podívala se tázavě na Harryho - spal. Jeho tmavé vlasy zakrývali jeho tvář. Ale Hermiona ji znala dokonale i tak. Je to Harry. Vlastně … měl by se ostříhat.

Očima prolétla pokoj, kde byli. Původně to byl takový menší obývák. Teď byl téměř prázdný.
Viděla tu menší stolek, takový ten odkládací, v rohu seschlá květina. Chudák, taky to odnesla. Taky viděla knihu Život a lži Albuse Brumbála, válela se jen tak pár metrů od nich na zemi.

Asi to byl přízemní a malý byt, viděla vchod do kuchyně a ještě jedny dveře. Za oknem světlo a stromy. Že by chata. Moc dlouho opuštěná asi nebude, i když toho tu nebylo hodně.
Je další den nebo je ten samý? Asi další, protože si cítím … vyspale. Zvláštní. V hlavě jí vířilo spoustu myšlenek a otázek.
Opatrně si sedla, ale ruka si to zřejmě nepřála a tak trochu zasípěla. Harry otevřel oči, ale nehnul se. „Omlouvám se,“ zašeptala Hermiona s úzkostí v hlase. Harry se hned vyhoupl na nohy a přiskočil k ní.
„Co tě bolí? Pomůžu ti!“ Je docela sladce ustaraný, pomyslela si Hermiona.

„Já … asi mám něco s rukou. Myslím, že je zlomená, ale to bude v pohodě.“ Usmála se nejistě.
„Já ti tu ruku spravím.“ Vytáhl její hůlku „A teď mě nezajímá žádná magická stopa, jsme v domě vystěhovaných kouzelníků!“ No nepřišlo jí to tak, ale Harrymu důvěřovala, ale vážně netušila, jak na tohle místo přišel. Ani jí to v tu chvíli nezajímalo. Moc si toho nepamatovala od toho útoku. Jen, že se ji snažil pomoct a pak jen … tma. Musela jsem omdlít.
„Dobře, půjčím si tvou hůlku“ zvedl ji „doufám, že to moc nebude bolet.“ Tvář se mu zkřivila „Brakiam elmindo.“
Bylo slyšet lupnutí kosti a potom zaúpění Hermiony, ale to už ji Harry objímal.
„Hej, Miono to bude v pohodě.“ Snažil se ji uchlácholit Harry.
„Jo bude,“ dodala jen křečovitě, slzy ji tekly leknutím a trochu bolestí.
„Ještě to bolí?“ Miona se na něj podívala. Když se takhle bojí, je opravdu roztomilý.
„Ne, jen v ten okamžik. Děkuju, Harry.“ Stále se objímali.

„Nepouštěj mě, prosím-“ Šeptl Harry. Hermionu to trochu rozhodilo. Nikdy tě nepustím!
„Ne, nepustím,“ chladnou hlavu Miono. Potřebuje jen obejmout.
„ … nechci aby se ti někdy něco stalo. Jsem rád, že jsi vzhůru,“ pokračoval v šepotu. A na to neměla co říct. Přejela mu nehty po zádech ve znamení chápavosti.
„ … mám tě rád Miono.“ Teď se teprve odpoutal z jejich objetí. Díval se na ní.
„ … taky tě mám ráda,“ řekla jen, Harry ji objal, ale tak nějak jinak. Ani nevěděla jak se to stalo. Jeho tvář se otřela o tu její. A pak se jejich rty o sebe otřely. Políbili se. Jen tak měkce. Oba to překvapilo, ale k dalšímu polibku nespěchali. Opírali se o sebe čely a dýchali – vzduchu teď bylo nějak nedostatek. Harry jí pohladil po vlasech. Je krásná, pomyslel si.

Tentokrát to byla Hermiona, která se první otřela o jeho rty v dalším měkkém polibku.
Zachránil mě, je úžasný, myslela zase Hermiona.

A ty další polibky přišly záhy na to. Líbali se – pomalu, něžně. Hladili se – chtivě a neobratně.
Harry se zarazil. „Já jsem vůl, sakra nebolí tě něco?“ Hermiona upřela oči v sloup.
„Pako, ne nic mě nebolí!“ Usmála se. Přitiskla si ho blíž k sobě. Vsunula svůj jazyk do jeho úst, propletli se. Osahávali se.
Hermioniny myšlenky vřely. Je to tak správně? Nevadí to nikomu? Proč to děláme? Je to krásný. Já ho přeci potřebuji, ale potřebuji ho takhle. Proč to děláme? Budem pokračovat? Nechápu to.
Netrvalo dlouho a Harry jí sundal tričko. Měla dokonalou postavu. Políbil ji na krk, rameno, klíční kost, ústa. Bylo to v mžiku, ale za pár vteřin tam oba leželi jen ve spodním prádle. Chci jí, potřebují jí, je to správně? Proč to k ní najednou cítím? Je to tím strachem o ní? A bylo to tu vždy?
Tentokrát Hermiona laskala jeho tělo. Do úst vsála jeho bradavku a přitom ho hladila tam někde v podbřišku – dál se zatím neodvážila. Harry vzrušeně sykl. Přitáhl si ji blíž k ústům, nepatrně ji kousl a vzápětí rozepnul podprsenku. Sundal ji. Měla krásná, pevná prsa. Proč si toho nikdy nevšiml. Byla dokonalá. Pohladil je, nejdřív jemně,silněji a pak opatrně stiskl. Kouzlem dal pryč i kalhotky. Rukou sjel níž až k jejímu království. Dotkl se jí tam. Hermiona se zatřásla. Políbil ji na rty, odtáhl se, posunul se níž. Jazykem ochutnal prostor před její intimností. Harry se snažil. Krouživě pohyboval jazykem, z jedné strany na druhou. Hermiona zavřela oči, užívala si to a před tím než se Harry posunul zpět k jejím ústům přejel jazykem přes celý prostor. Hermiona nebyla tak odvážná, jakmile se vrátil zpět k ní nahoru, tak ho začala hladit. Na zádech, bocích, hrudi, břiše, … a rukou přejela přes jeho ztopořený penis. Zatím ho moc neregistrovala, ale když se ho dotkla, jako by se ještě víc vzpřímil. Odhodlala se a chytla ho ruky. Lehkým pohybem nahoru a dolů. Věděla, že se to Harrymu se to líbí a tak pokračovala. Zrychlovala a zpomalovala. Užívala si to korigovat. Harry moc nesténal, ale když měl pocit, že už to nevydrží, tak ji chytl ruku, která se o něj doteď tak příjemně starala. Podíval se na ní. Nic neřekli. Hermiona něco zašpitala, kouzlo proti otěhotnění. Harry se na ní stále díval. Ona mu dala takovou letmou pusu. Zavřel oči a políbil ji, tak něžně jak jen dokázal. Pomalu se dotkl penisem jejího přirození. Přejel jím přes něj a pak rychle vsunul do jejího království. Hermiona sebou trochu cukla, ale slastně se přitom zatvářila.
Tohle nebyl sex, to bylo milování. Ne, nebylo to z opravdové lásky, ne nebylo to nudy jen to byla bez podmínečná důvěra a takové oboustranné děkuji.
Milovali se chtivě a všechen strach a napětí z nich pomalu odpadával. Masky formálnosti se vytratily. Chtěli více lásky, no a kdo jiný jim ji dá? Byli osamělí a na jejich činy čekal celý svět.
Nejdřív pomalu dovnitř a ven, hluboko a hloub. Letmá pusa, chtivé tisknutí a mimořádná vášeň. Toužily … po lásce, pochopení. A kdo jiný jim ji dá, než oni sami?
Tiskli se, jedno tělo, jedna duše. Jejich energie se nesla místností, nasákla se do zdí a podlah. Byla cítit všude. A přeci jen je to láska. Láska dvou, která je potřeba spojit – jako skládačka, tak aby vše pasovalo, tak aby nikdo nepoznal, že sám to nikdo nedokáže. Teď, jedna duše … a je to zázrak.
Nikdo jim nevezme tenhle okamžik, tenhle smysl – lásky, důvěry a podpory.
Nikdo jim nevezme tu chuť, vůni, energii, doteky, polibky, … vášeň. Tenhle cit v jejich srdcích je dokonalostí. A stejně jako hvězdy, tak i jejich srdce teď planou a září.
To břímě, které byli nuceni několik měsíců tahat sebou, teď opadlo. Neexistovalo. Jediné co je, je toto milování. To nejlepší co mohou mít.
Jejich myslí a tělem procházela extáze, která se stále navyšovala. Bylo to souznění, jako melodie bez tónů. Bylo to pulzující a zároveň spalující – spalující všechny pochybnosti a strachy.
Něžné, drsné, krátké a dlouhé i tak by se to dalo popsat.

Když jejich těla dosáhla bodu vzplanutí, tak se svět začal pomalu vracet zpět k nim. A ne, nebylo to špatné, bylo to … posilující.
Ještě nějakou chvíli leželi v objetí, protože pohnout se by znamenalo něco změnit a to ani jeden z nich nechtěl. Neexistovala slova, která by mohli říct, ale přeci jim na jazyku leželo pár otázek.

Hermiona se rozhodla to ticho, byť bylo v tuhle chvíli krásné, prolomit.

„Jak si mě zachránil?“ Zeptala se vážně a vzpřímila se na rukou, aby na Harryho viděla.
„Zázrak, víš.“ Přitáhl si jí blíž k sobě a romanticky políbil.
„Mm … ne opravdu,“ lehla si k němu blíž a pohladila ho ve vlasech „jak si mě zachránil?“
„To jak si tam ležela a nehýbala se, byl to jeden z nejhorších pocitů, které jsem kdy zažil. Nemohl jsem ti pomoct, … bylo to strašné, ale trvalo to jen chvíli. Nebyl čas se odsuzovat,“ odmlčel se.
„Povídej,“ pobídla ho.
„Je to zvláštní, ale to ten viteál nás v podstatě zachránil, ale moje hůlka. Spravíš ji?“ Harry ji převyprávěl celý příběh, jen vynechal pár drobností a ukázal jí hůlku ale Hermiona stejně vypadala, že to všechno chápe.
„Hm,“ zamyšlení „ta hůlka Harry už nepůjde spravit, moc mě to mrzí, ale myslím, že vím, co se asi stalo, že žijeme.“
„Měla jsem sen. A i když víš, že tyhle věštící bláboly beru vážně jen zpoloviny. Tak myslím, že jsem právě ten svůj sen pochopila,“ Harry na ní udiveně pohlédl a ona začala vyprávět.

„Smrtijed uzdravil štěně? No a?“ Hermiona se na něj něžně podívala.
„I zlé věci nám někdy dokáží pomoci,“ vysvětlila. „Myslím, že to byla vize, však víš, kouzelníkům se to občas stává. To by se Trelawneyová ale divila,“ řekla pyšně a pokračovala, „ze začátku jsem si to nedokázala objasnit, ale teď to chápu. Černá magie vždy taky nebyla černá, nejdříve muselo být něco dobrého, aby mohlo vzniknout něco špatného. Zřejmě jak si zuřil, tak viteál zafungoval jako proti pól, protože věděl že používáš dobrou magii a tolik zla v dobré magii neunesl.“
Bylo to prosté, ale zároveň geniální. Harry s ní souhlasil. Dávalo to smysl, ale stejně to bylo zvláštní. Bylo jim dobře, objímali se až nakonec usnuli.

Harry se vzbudil jako první. Měl hlad a tak šel hledat něco do kuchyně. Měl štěstí, našel světlý toustový chleba. Zbývalo tam pár kousků a v lednici našel i vajíčka. Rozhodl se, že udělá snídani a překvapí tím Mionu, ale ta se mezitím také vzbudila.
Hermiona vešla do kuchyně. Harry jí asi neslyšel. Přemýšlela, co má říct? Co má dělat? Byla v rozpacích.
Harry se otočil, usmál se na ní. Nechal vajíčka ať se dělají a přistoupil k ní. Stáli od sebe kousek. Pohladil jí. Nevěděl co má říct.
„Co teď bude?“ Zašeptala a objala ho.

„Já nevím.“
„Bude se to opakovat?“

„Já-já nevím.“

„Já tě nemiluju Harry.“ Harry mlčel. Přemýšlel. Miluji jí? Dokáže vlastně někoho milovat? Nikdy nikoho nemiloval. Znal vůbec lásku. Tekly mu slzy.

„Harry, omlouvám se jestli … jestli jsem ti ublížila, já – já nevím proč jsme to udělali. Já myslela-. Já ti nechtěla ublížit!“ I jí začaly téct slzy a nešlo přestat, tohle opravdu nechtěla.

„Ne, já nevím jestli tě miluji, nevím jestli to dokážu milovat. Připadám si … chladný, sobecký.“
„Takový přeci nejsi, ale věř mi, pokud bys mě miloval, poznal bys to.“
„A tys to poznala u někoho?“
Chvíli mlčela „Asi ne-, ale nějak prostě vím, že to poznám.“
„Tomu nerozumím.“
„Já chápu, že nerozumíš, vím že tohle neznáš a že je to pro tebe těžké- “
„Nechci abys mě litovala!“ Skočil jí do řeči
„Nelituju, jen říkám, že to chápu.“ Harry jí pustil a vrátil se k vajíčkům, byly hotové, vypnul je a pánev je sama hodila na dva připravené talíře.
„To nemůžeš chápat,“ řekl a pokračoval v přípravě. Vajíčka dal na stůl a připravil příbory a toustový chléb. Posadil se a zvedl vidličku, otáčel jí v prstech, najednou neměl hlad.
„Asi ne, mrzí mě to,“ Harry vstal, stála uprostřed místnosti. Vypadala jako hromádka neštěstí. Přešel k ní.
„Mě ne,“ Hermiona nechápala. Obočí se zvlnilo pochybnostmi. „Myslím, že to bylo něco výjimečného, něco co bylo správné.“
„Tohodle taky nelituji Harry.“ Řekla vážně a dál stála. Dívali se na sebe.

„Miluji tě jinak,“ řekla, šla k němu blíže. Políbila ho, tak něžně jak to jen šlo.

„Jak mě miluješ?“
„Miluji tě, tvou osobnost a odvahu, tělo,“ začervenala se trochu a pokračovala dál „ale ne tvou duši. Něco mi chybí k té lásce. Nejde to, aby to bylo neúplné. Tak to přeci nefunguje. Tak to nemůže fungovat. To by nebylo správné. Já za to nemůžu, cítím to tak. Co cítíš ty?“

„S tebou … bezpečí, otevřenost, štěstí, strach o tebe.“

„Co si cítil při tom?“
„Energii, vášeň, touhu, chtíč, cit, pocit …“
„To je láska, jaká byla?“
„Jak jako? Nechceš toho po mě trochu moc, jak to mám popsat?“
„Slovy, bylo to přirozené?“
„Bylo to jiné, bylo to s tebou.“ Harry byl vyčerpaný, už nevěděl jak to vyjádřit, chce po něm něco čeho není schopný.

Hermiona mlčela. Oběma vířilo mnoho myšlenek, otázek, odpovědí. Najedli se a pak se zabalili. Hermiona se cítila skvěle a byla připravená jít dál, ať už to bylo myslí nebo světem.
Harry to nechápal. Měl pocit, jako kdyby se jeho svět změnil. Věděl, že předtím na něj svět čekal, ale on nečekal na nikoho. A teď? Měl by čekat na ní? Nemilují se, tak proč tolik citu.
Harry byl zmatený. Co se to vlastně stalo. Dokáže jedna událost změnit celý jeho život?

***

Byli v Deanově lese. Veškerá rutina odbytá. Seděli naproti sobě ve stanu. Mlčeli. Hermiona se cítila provinile. Nechtěla mu přeci ublížit, čim víc nad tím přemýšlela, tím víc si uvědomovala, že k němu opravdu něco cítí. Začínala pochybovat o svém vyjádření.

„Ne!“ Vyhrkla najednou, už bylo přespříliš myšlenek, potřebovala to zastavit. Hned. „Omlouvám se, snažím se, snažím se na to přijít,“ přesedla si vedle něho a opřela se o něho hlavou. „Jsi mé všechno, ale já nemohu, miluji tě Harry, ale ne tak jak bychom chtěli.“
Harry stále mlčel, věděl to, věděl, že to co se stalo už nezmění, probudilo to v něm lásku k ní. Tohle byl ten krok, protože obdiv už měla, úctu měla a krásná taky je. Má jí to říct? Má jí říct, co k ní cítí a nebo lhát? Popřít ty city? Pomohlo by to něčemu? Pomohl bych jí něčím? Ne.

„Dobře, stalo se to. Chceš na to zapomenout?“ Řekl, možná to znělo chladněji než opravdu chtěl.

„Dá se na to zapomenout?“
„Kouzlo zapomnění?“
„A ty to opravdu chceš?“

„A ty?“

„Pokud ty chceš, tak já se podřídím,“ řekla, ale chtěla to opravdu? Nebyla si jistá.

„Každý sám, ano?“

„Dobře,“ zvedla se a popošla několik metrů. Vytáhla svou hůlku.

Harry ji sledoval. Nevěřil tomu, ona to opravdu udělá. Ani se neotočí, je jí to opravdu jedno? Viděl, jak švihla hůlkou. Otočila se. Usmála se. Harry byl zmatený. Pamatuje si to, nepamatuje si to?„Chtěl sis půjčit tu hůlku že?“ Podala mu ji, nic neřekla a sedla si.

Harry držel hůlku otočil se k ní zády. Hermiona ho sledovala pečlivě. Harry švihl hůlkou.

„Co jsi provedl za kouzlo?“
„Jaké kouzlo?“ Podal jí hůlku zpět a usmál se. „Budu potřebovat svou hůlku, achjo.“
„Nějakou seženeme.“ Mrkla na něj a někam odešla.

***

Byla noc. Hermiona otevřela oči, okolo ní byla všude tma. Přetočila na břicho a zase zavřela oči. Poslouchala to ticho, dokonce měla pocit, že slyší Harryho jak volá její jméno. Znělo to hezky, ale měla pocit, že to sílí.
„Hermiono!“ Trhla sebou, rychle si sedla a odhrnula si vlasy z tváře.

„Co je Harry, děje se něco?“

„Všechno je v pohodě. Víc než v pohodě. Mám se výborně. A někdo je tu se mnou.“

„Co, kdo?“ Spatřila Rona s mečem v ruce, ze kterého na ošuntělém koberci kapala voda. Hermiona jako ze sna vylezla z postele a popošlo k Ronovi a bez dřívějšího varování začala Rona mlátit a křičet. Byla úplně mimo až Harry musel použít protego, aby toho nechala. Pak si začali povídat. Ron povídal vše co se mu stalo, jak ho chytli zbojníci, jak je hledal všude po lese a jak zachránil Harryho z rybníku, kde našli Nebelvírův meč. Hermiona byla uražená, nechtěla už nic slyšet a tak si šla lehnout. Další den nevypadal o nic moc lépe. V podvečer se Ron snažil naladit rádio, po půl hodinovém neúspěchu si dal pauzu a zalezl do koupelny. Harry a Hermiona byli zase sami.
„Miono?“ Zeptal se váhavě.

Otočila se k němu. „Ano, Harry?“
Harry k ní přešel blíž, cítil takový pocit déjà vu.
„Chci ti poděkovat, že si tu celou dobu byla se mnou.“ Díval se na ní, díval se něžně a laskavě. Hermionin výraz se také změnil a Harry měl na okamžik pocit, že viděl … no vlastně to ani neuměl popsat, ale brzy to zmizelo. Harry políbil Hermionu na tvář. Ani se nehnula, byla zaskočená? Nevypadala.
„Já děkuji tobě,“ řekla a objala ho, potom ušla pár kroků k vařiči na stole.
„Tys to neudělala?“ Zeptal se Harry jakmile došla ke stolu.

„Neudělala co?“ Její výraz byl opět bojácný. Z místnosti vedle se ozval šramot. Ze dveří se vypotácel umytý Ron.
Nemohl si nevšimnout dvou zírajících páru očí, co na něj mířily. „No co, je mi zima, snažil jsem se zahřát,“ odpověděl bystře Ron.
Hermiona nasadila propichujíc pohled. „Jdu se taky umýt.“
Harry ji sledoval, tu situaci nepochopil, neměl se ptát, bylo to zbytečné.

Hermiona mezitím zavřela dveře do koupelny. Chvíli stála před zrcadélkem, které sem pověsila a dívala se na sebe. Po tváři jí stékaly slzy. Poznal to, což znamená, že to neudělal. Nevymazal to. Měla jsem víc hrát. Ne nemůžu mu říct. Musím dál hrát, kvůli Ronovi. Hermiona byla zmatená, došlo jí to, ale přišla i na další věc. Nemůže být s Harrym, protože chce být Ronem. On je její chybějící kousek, s ním se cítí celá. S ním, ale i s Harrym. Nemůže zničit to všechno jen kvůli té události. Bude milovat oba, snad navždy.

KONEC

(odkaz druhá část - bude) 

A/N

[Při zájmu nabízím napsání pokračování, jak to vypadalo v dospělosti. Děkuji za přečtení a doufám, že se vám to líbilo.

With love, Helen. ]

PS: Chtěla bych také poděkovat dvěma slečnám, které si tuto povídku přečetly už dávno a celkem schválily. Děkuji V a C.