pondělí 10. prosince 2012

So if you love me, Why'd you let me go ?


Název: So if you love me, Why'd you let me go ?
Typ: Originál
Pokračování: Ne
Autor: Aurora
Beta: /
Varování: Asi ano 
Poznámka/Vzkaz: Idealizujeme stále a rádi. Milujeme hloupé a nenáviděné. Nedokážeme žít sami a bez nikoho. Proč? Život není jeden směr, občas potřebujeme udělat krok, i kdyby ten nejhorší a to otočit se a odejít. Jednoduché, ale tak těžké.
Líbí se mi ten příběh, líbí se mi zapojení tolika souvislostí, možná je vidím jen já sama a za to se omlouvám. Pokud je vidíte taky ... chápete. 

Malá inspirace: 






So if you love me, Why'd you let me go ?


Světlo. Nekonečné bílé světlo. Dýchala ztěžka a chlad se jí dostával do každé buňky jejího křehkého těla. Každý krok byl tak namáhavý. Sníh ji dosahoval do půlky lýtek. Běh byl nemožný, ale šla dál, bojovala, chtěla přežít. Tolik se bála té bílé, která byla všude, kam se jen podívala. Cítila mráz v plicích. Do jisté míry to bylo příjemné, jen kdyby ji tolik nemrzly ruce. Tolik si přála vidět tmu a měsíc. Jak dlouho neviděla tu nekonečnou černotu, která nás obvykle tolik děsí, ale zároveň bez ní nedokážete žít. Jen si představte žít stále ve světle. Je to lákavé? Je to přirozené, že? Skoro každý si to myslí, ale málokdo má odvahu to jen zkusit.

„Já vím, že miluješ bolest,“ stále ji znělo v hlavě. Je to tak dávno, co Julie zažila ponížení, strach a bolest. Nerada na to vzpomínala a nikdy se nechtěla nikomu svěřit. Ale pokud to uděláte jednou, jste schopni to říct ještě stokrát. Nejdříve se bála reakcí a bože, těch soucitných pohledů. Nenáviděla soucit. Dokázala snést posměšky, nezájem, ale lítost, to bylo to nejhorší. Vyhýbala se všem, stranila se lidí, co by ji asi tak přinesli? Zjistila, že něco i ano.
Jedna paní jí darovala čínskou kočku pro štěstí. Byla krásná, krásnější věc v životě asi nedostala. Stojí tady, v jejím pokoji v sirotčinci. Je nádherná, zlatá a kýve pacičkou. Každý den k ní vzhlížela. Ne, z domu si nic nepřinesla. Připomínalo jí to tu událost. Vlastně, ani si nemohla nic vzít. Bylo jí sedmnáct let. Vlastně za pár dní už osmnáct let. Dva roky od té události.
V noci se probouzela, měla noční můry, slyšela skřípot a pískání dřeva, bylo to tak intenzivní, že ze spaní křičela, rukama si kryla obličej a jinak se ani nepohnula. Opakovalo se to příliš často a ostatní si stěžovali a stěžují si stále, ale ona neví jak to udělat, jak to zastavit. Chce to vůbec? Vždyť ty sny, to jsou ty chvíle, kdy je vidí, i když ne tak jak si je pamatuje, ale jsou tam a ona po nich touží. Touží se dotknout tváře otce, toho otce, který jí vyprávěl příběhy o zázračné vodě. Toho pána s milým úsměvem. Ale v tom snu, nemá žádný úsměv a dokonce nemá ani tvář, ale je to její otec, její milovaný tatínek, jak by ho jen mohla opustit, on chtěl odejít s ní, ale tolik se bála, utekla a tatínek se smál a tančil a všude okolo něj padaly trámy a ohňové jazyky se k němu přibližovaly blíž a blíž, ale on neodcházel.

Začalo sněžit. Bylo to příjemné a okouzlující. Jako z pohádky, ale pak se strhla vánice, taková, která ji bránila pokračovat v cestě. Chtěla pokračovat, ale kam jít? Cesty byly pokryty sněhem, nikde ani živáčka byste nepotkali. Nakonec se přitulila ke stromu, poskytl ji bezpečí do jisté míry, ale vánice ji i tak dávala zabrat. Zavřela oči. Přemýšlela, proč to udělala, proč odešla. Copak jí tam něco schází? Ano, všechno a nic. Cítí se prázdná, tak obyčejná a nijaká.
To nevadí, je to v pořádku. Půjde dál, překoná se, nebude se tady schovávat. Kdyby jen nebyla tak obrovská zima. Prsty u nohou už necítila. Potřebovala se zahřát.

Její malý bráška, seděl uprostřed toho všeho. V křiku a objímal mrtvé tělo matky. Zemřela už o hodinu dříve, než se rozpoutalo tohle peklo. Myslel si, že se vzbudí a stále na ní mluvil.
„Maminko, musíš vstávat!“ Neslyšela ho a on tolik prosil, prosil úplně do posledního dechu. Nemohla nic udělat, ležela, deku si tiskla k ústům, chránila své plíce, ale ty jeho nechránila. Nechala svého brášku udusit, kdyby jen tolik neplakal a neprosil, kdyby jen chtěl odejít od maminky, ale on nechtěl. Nechtěl ji tam nechat. Jmenoval se Adam. Bylo mu osm. Teď by mu bylo deset. Neměla ho tam nechávat. Neměla být tak zbabělá, proč se toho všeho vzdala? Mohla být s nimi, tolik ji chybí. Chybí jí otec, který zabil svou manželku. Chybí ji matka, která je tolik milovala, chybí ji Adam, sladký malý Adam.

Šla dál, snažila se běžet, zahřát se. Bylo to namáhavé, ale ucítila potůček potu na svých zádech. Nevzdávala se, musí dojít k cíly? Jaký je ale její cíl? Ona sama nevěděla.
A najednou před ní stála její matka. Julie se nadechla, chlad ji projel celým tělem. Chtěla něco říct a dohonit ji, ale postava její matky šla dál a dál. Běžela nejvíce, jak mohla, křičela, ale její maminka se jen usmívala, jako kdyby ani neposlouchala. Měla pocit, že sněhu přibývalo a zima byla krutější a krutější. Její matka ji ukazovala, ať pokračuje a ona jen bezhlavě poslouchala. Šla do neznáma do světla, které by mohlo být tak nebezpečné.

Slyšela křik, slyšela, jak její otec trpí. Spadl na něj hořící trám. Ta malá Julie měla strach, právě viděla naposledy vydechnout svého brášku. Malého Adama, který za ní chodil, aby mu vyprávěla o moři. Viděla ho pouze jednou a on miloval, když o tom vyprávěla. Tak pečlivě jí naslouchal. Moc rád si představoval, jak moře šumí a chtěl, aby mu popsala tu největší vlnu, co viděla.
Otec ji volal, tak zoufale, volal ji a volal. Nevěděla jak dlouho. A pak to přišlo, došlo jí to. Probrala se z šoku, sebrala svou deku a běžela k němu. Plakal, tak zoufale plakal, myslela si, že kvůli ní, nebo kvůli mamince, ale on plakal bolestí. Trám mu spadl na nohu a on se nemohl hýbat, jeho noha vůbec nereagovala. Myslela si, že je asi mrtvá.
„Pomoz mi, pomoz mi.“ Naléhal neustále. Chtěla mu pomoct, ale nedokázala se pohnout.
„Ty jedna malá čubko, chceš, abych chcípnul?“
„Tatínku, Adam, on nedýchá…“ A konečně si uvědomila, že její bratr je opravdu mrtvý a její matka taky. Zůstala jen ona a on.
„Tak ať! Do prdele musíš ten křáp zvednout a musíš mi pomoct! Buď moje hodná holčička!“

H-O-D-N-Á  H-O-L-Č-I-Č-K-A

Hodná holčička, Hodná holčička, Hodná holčička, Hodná holčička, Hodná holčička, Hodná holčička, Hodná holčička, Hodná holčička, Hodná holčička, Hodná holčička, Hodná holčička, Hodná holčička, Hodná holčička, Hodná holčička, Hodná holčička, Hodná holčička, Hodná holčička, ...
Vstala, naprosto bezmyšlenkovitě zahodila deku, podívala se mu do očí, poprvé v životě u něj viděla strach. Kolikrát ho viděl u ní? U Adama a dokonce u její matky? Dokáže to spočítat? Bylo to více jak stokrát nebo snad tisíckrát. Dá se to vůbec spočítat?
Křičel na ní, nadával ji, ale ona šla dál, poprvé v životě neměla strach. Cítila se bezpečně. Oheň okolo ní, ji nechal volný průchod z domu. Jen co vyšla, z návalu vzduchu omdlela. Probudila se sama v nemocnici, doufala, že se mýlila, věřila, že se mýlila a že každou chvíli vyjde její malý bráška. Nevešel, už nikdy.
Nejhorší zpráva ji teprve čekala, její otec zemřel taky. Předstírala ztrátu, tolik si idealizovala, že ji opravdu chyběl. Chyběl jí ten falešný pocit lásky. Nikdo se neptal na maminku a Adámka, oni chtěli vědět, jak zvládla odejít od svého otce, který umíral. Říkala, že je to ta nejhorší vzpomínka. Když popisovala rozervanou nohu a ohořelé tělo jejího otce, krev, kterou plival, … lidé přestávali dýchat, ale ona naopak měla okolo sebe tolik vzduchu. Tolik milovala, když vyprávěla tuhle pasáž. Detaily jeho smrti jí vyskakovaly na povrch. Často si představovala, jak asi zemřel. Uhořel? Udusil se? Asi to druhé, bohužel.
Život šel dál a už nebyl nikdo, kdo by chtěl mluvit o ohni a hrozné tragédii. Nikoho už nezajímal její příběh. Nikoho už to nepřekvapí a všichni to už vědí. Není důvod, není otec, není matka, není bráška.
Upřeně se dívala na čínskou kočku.

Její matka jí lákala, ať jde dál. Ať se nebojí. Nesmí odpočívat, musí ji následovat. A ona zoufale chtěla obejmout a tak pokračovala do vyčerpání svých sil. Už nevnímala, před ní už byl její bratr, její idealizovaný otec, a nedaleko stál jejich dům. „Už jen pár kroků,“ našeptával ji vítr.  Začala plakat, teplé slzy mizely ve sněhu. Klesla na kolena, lehla si do toho studeného sněhu. Jen na chvíli zavřela oči, nebyla ji už zima. Odpočine si a půjde domů, za rodinou. 





PS: Omlouvám se za případné chyby. 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Pro všechny anonymní dárce komentářů, prosím vás o podpis, abych věděla komu mám odepsat pro případ.
Jinak vyberte možnost Název / URL (funguje i bez zadání webové stránky myslím)